Skončení druhé světové války v květnu 1945 neznamenalo v Polsku nastoupení mírového života a konsolidaci vnitřních poměrů v zemi. Na území se potloukaly ozbrojené bandy různého zaměření, které rabováním, loupežemi a vraždami terorizovaly obyvatelstvo a bránily nastoupení normálního právního stavu. Jednou z těchto ozbrojených skupin byla Ukrajinska povstanča arnika /UPA/, druhým jménem Banderovci. Vznik této organizace nebyl na rozdíl od jiných ozbrojených band výsledkem války, všeobecné demoralizace či neurovnaných poválečných poměrů, její kořeny sahají hlouběji do minulosti.
Koncem dvacátých let vznikla na území SSSR Organizace ukrajinských nacionalistů /UON/. Její zahraniční vedení /plk. Konovalec, později plk. Melnik/ vyvíjelo po léta úsilí k odtržení Ukrajiny a vytvoření samostatného ukrajinského státu, v němž mělo být soustředěno všechno ukrajinské obyvatelstvo bez ohledu na svrchovanost státu, pod nímž dosud žilo /podle hesla „Od Kubáně po Poprad“ – to znamená tedy i obyvatelstvo tehdejší Podkarpatskej Rusi a východního Slovenska/.
Začátek druhé světové války znamenal velké povzbuzení nadějí ukrajinských nacionalistů. V roce 1941 během postupu Němců do SSSR vytvořily se v západní Ukrajině za podpory německé armády bojové skupiny z místních nacionalistů, zvané Ukrajinska marodná samoobrana. Němci používali těchto skupin k přímému boji proti sovětské armádě a za tím účelem je vyzbrojili, vojensky organizovali a přejmenovali na Ukrajinska povstanča arnika /UPA/. Vůdcem těchto jednotek se stal Štěpán Bandera, podle něhož byli též příslušníci jednotek nazýváni Banderovci. Po ústupu německých armád z Ukrajiny zůstaly banderovské skupiny na sovětském území a zahájily boj v týlu sovětské armády. Od konce roku 1944 spolu s teroristickými organizacemi polskými a s bývalými příslušníky různých SS jednotek a zčásti s bývalími příslušníky armády gen. Vlasova vedly boj proti polským a sovětským vládním jedotkám a terorizovaly obyvatelstvo. Zákrokem sovětské a polské armády byly organizované jednotky UPA rozprášeny a stáhly se do masivů Karpat, kde vytvořily vojenské útvary pod velením bývalých německých důstojníků a velitelů SS – divize Galizien. Hlavní ťežište činnosti UPA během roku 1945 bylo v jihozápadním Polsku hlavně v prostoru Řešova. Nedostatečný počet polského vojska nestačil k ovládnutí rozsáhlých zalesněných prostor, kde bandy v hustě porostlém terénu nacházely dobré úkryty. Celkový počet UPA odhadovaly polské orgány na jaře 1945 asi na 10 000 mužů.
V létě a na podzim roku 1945 se začaly bandy objevovat i na východním Slovensku. Protože vpády se množily a obyvatelstvo bylo terorem znepokojováno, dala čs. vláda příkaz, aby MNO spolu s NB provedly protiopatření v ohrožených okresech Svidník, Snina a Medzilaborce, a ministerstvo zahraničních věci aby jednalo o spolupráci s vládami SSSR a Polska, oba státy si vyměnili styčné důstojníky, bylo navázáno spojení telefonem a kurýrním letadlem a byly dohodnuty společné akce. Co se týče vojenských opatření na obranu čs. území proti pronikání band, stačily v roce 1945 k obraně hranic jednotky slovenské. Jejich úkolem kromě zabránění bandám v jejich pronikání na naše území bylo střežení státních hranic a evidence cizinců v pohraničních oblastech východního Slovenska.
V roce 1946 se situace změnila. Hned brzy na jaře se ukazovaly na našem území stále častěji a bylo jasné, že slovenské jednotky samy nestačí zajistit hranice a zabránit bandám v pronikání do vnitrozemí Slovenska. Proto vláda rozhodla, aby se do východoslovenské oblasti odebraly také jednotky z Čech a Moravy a aby SNB a finanční stráž byla v ohrožené oblasti podřízena vojsku. Do prostoru mezi Dukelským průsmykem až po hranice SSSR byly soustředěny síly až 17 praporů, kterým velelo velitelství Ocel /později Teplice/. Těm se podařilo do konce dubna tlačit Banderovce zpět do Polska. Vzhledem k tomu, že od května 1946 nastalo období poměrného klidy, byl stav vojsk na východním Slovensku postupně snižován na 7 a konečně na 5 praporů, avšak opět se zvyšoval v listopadu téhož roku, kdy se množily přechody hranic na severním Slovensku. Během zimy zavládl klid.
Na jaře roku 1947 byl Banderovci zavražděn v prostoru Baligrodu polský generál Swierczewski, zástupce ministra obrany. Po tomto činu přistoupila polská vláda k energickým akcím za účelem definitivní likvidace band na polském území. Skupiny UPA, tísněny polským vojskem, přecházely hranice a postupovaly do vnitrozemí našeho státu s úmyslem proniknout do Rakouska. Proti nim byly nasazeny /po odchodu ročníku 1923/ další posily z Čech a Moravy, a to instrukční prapor z Milovic, dva prapory vojska a tři prapory SNB z Čech a Moravy. Celkově bylo k 1. červenci 1947 k operacím proti UPA a k ochraně hranic na Slovensku nasazeno 6500 mužů. Z nich byla utvořena stíhací skupina Teplice pod vedením gen. Noska. V srpnu téhož roku nabídli své služby partyzáni, jejichž přijetí bylo na schůzi vlády dne 16. září schváleno. Byli povoláni na čtyřtýdenní vojenské cvičení /ve dvou turnusech od 19. září a 13. října/. Na podzim 1947 /ke dni 8.10./ bylo tedy proti Banderovcům nasazeno celkem 13 503 mužů, z toho na Slovensku 6 246.
Vzhledem k tomu, že skupiny Banderovců pronikly již na Moravu i do Čech, byly stíhací oddíly ustaveny i zde.Ovšem na podzim roku 1947 byly boje proti Banderovcům fakticky již v závěrečné fázi. Ve zprávě ze dne 12. 11. 1947 se konstatuje, že na území Československa není již banderovských band. Pokud se ještě vyskytují rozptýlené skupinky a jednotlivci, není již jejich stíhaní úkolem armády, ale bezpečnosti.
Celkový počet Banderovců, proniknuvších na naše území, se udával /dle úřední zprávy/ v roce 1946 na 2000 mužů, v roce 1947 se uvádělo 400 – 500 osob….
Tento text je časťou úvodu z inventárneho fondu nazvaného: Operace „Banderovci“, ktorý sa nachádza vo Vojenskom historickom archíve v Bratislave. Úvod v roku 1966 spracovala Ruth Balnerová a v roku 1981 ho upravila Věra Zdražilová.
